Čiwawa

Jak jsme se vypravili na naši první noční šifrovací hru. První šifrovací hru, Čiwawu.

 Náš tým se skládal ze samých silných článků. Bylo to jasně znát na našem bojovém naladění, nebylo nic, co by nás zastavilo, žádný zádrhel nás nepřekvapí. V takové náladě se s námi rozjel vlak vstříc Zábřehu na Moravě. Mokrouš nás krmil hruškovými křížalami v domnění, že po jídle otupíme a usneme. Dodaná energie se nám později hodila, děkujeme Ťapáčům.

První šifra

V Zábřehu jsme posbírali další ztracené účastníky a společně dorazili na sraz do parku. Časem se objevil i organizátor Čiko. Jen co jsme se upsali na startovní listinu, rozdělali jsme první šifru. Vysypal se na nás pytlík dílků puzzle. Byly buď červené, nebo modré. Jak prosté, zjevně to poskládáme raz dva. Přehrabovali jsme se v tom, překáželi si, až Huronka zavedla pravidla skládání. Zatímco s Topem složili čtvrt celé skládačky, já spojila pět kousků a Chlup přijel z Hradce. Čiko se zalekl Slunce blížícího k obzoru, tak obcházel týmy a ukazoval nám, co že to vlastně skládáme. Když se nám to konečně povedlo, ležela před námi šifra. Na skládačce byla spousta červených a zelených písmenek různě spojovaných. Netrvalo dlouho a odhalili jsme, že jde o Braillovo písmo. Dle návodu jsme vyběhli k hřišti do ulice "Na Hrázi", kterou jsme v průběhu hry postupně začínali nenávidět. Tam na nás čekal Čikův tatínek. Sdělili jsme mu heslo koule (Co má vězeň na noze?) a dostali jsme za odměnu další šifru.

Ještě plní sil

Počmáraný florbalový míček plný papírků nevypadal moc složitě. Začala jsem tahat papírky pinzetou ven. Huronka nás s vážnou tváří upozornila: "Schovejte si ty papírky, co kdyby na nich byla třeba šifra?!" Lehli jsme smíchy, nakonec tam opravdu šifra byla, kupodivu. Když jsem natrhla druhý papírek, předala jsem práci Chlupovi. Když přetrhl druhý, předal práci Huronce. Top papírky poslepoval a dostali jsme obrázek. V bublinách výkřiků postaviček chyběla písmenka. Možná, kdybychom si je správně přepsali, možná by nám to netrvalo tak dlouho. I tak jsme byli rychlejší než tým u vedlejší lavičky, který pro řešení sestrojoval hyperkrychle a zamotával se ve svých složitých teoriích.

Někdy se hodí myslet jednoduše. Šifra nás posílala na Masarykovo náměstí ke kašně. Tam jsme dorazili takřka zároveň s Lamičkami. Usídlili jsme se v postranní uličce, kde nás záhy objevil Čiko. Samozřejmě bylo řešení třetí šifry jednoduché. Nakonec ji vyřešila Huronka. Tak dlouho obcházela papír s křivkami a mapu, až vykřikla: "Bouda Klárinka!" Čikovi to trochu nešlo na rozum, protože v mapě je napsáno jen Klárinka a na první pohled Huronka jen kroužila kolem a nic nevymýšlela. Se smíchem jsme se vypravili dál. Haluzit by se nemělo, ale to bychom nikam nedošli.

Zatímco vymýšleli složité teorie, my si poslepovali obrázek.

Cestou ven z města se Huronce vysypalo bratrovo kružítko, takže jsme potmě sbírali ze silnice tuhy, bodáky, kolečka a další součástky. Až ke Klárince jsme se drželi v předních pozicích. Tam se něco zlomilo a my nemohli najít zakopaného psa. Kdo z vás ví, kolik je mandel piva? Nedařilo se nám přiřadit ta správná čísla a ani s poloviční nápovědou s odkazem na semafor nám to nevyšlo, i když jsme byli na správné cestě. Chtělo to ještě chvíli, jenže, jak jsem se z jistých zdrojů dozvěděla, bylo mínus devět stupňů, a my už tři čtvrtě hodiny seděli. Věřte mi, jakkoli usilovné přemýšlení nehřeje.

Lehce roztrpčení jsme otevřeli nápovědu s místem dalšího stanoviště. Posílala nás zpět na hráz do města, opět do ulice Na hrázi, pod dubem. Čiko nás varoval, že se budeme točit v kruzích, tak jsme nemeškali, proběhli kolem luštících týmů a uháněli zpět do města. Jaké překvapení nás čekalo, když jsme na hrázi našli jeden jediný dub, pod kterým nebylo nic. Prohledali jsme širé okolí, nic. S Huronkou jsme zastavily náhodné zhospodykolemjdoucí. Na otázku, kolik je mandel piva, nám odpověděli, že půl litru, není-li to ovšem pivo malý. Páni, to jsme netušily. Odmítly jsme s nimi francouzsky konverzovat a vrátily se ke klukům. Opět jsme se prošli alejí v ulici Na Hrázi. Na konci jsme zavolali Čikovi, že nemůžeme nic najít. Tím jsme odhalili chybu v nápovědě. Nemělo tam být Na hrázi, ale nad přehradou. Stanoviště od nás bylo hodinu cesty. Čikovi se nás zželelo a dojel pro nás autem. Ostatní týmy upozornil na chybu. K šifře s mosty jsme dostali zároveň s nimi. Započítali jsme si ztracenou hodinu k dobru, přece jen to nebyla naše vina, i když jak Čiko poznamenal, stačilo by trochu myslet, přijít na řešení a žádný problém by nebyl. Naše cesta vedla do vesnice Kosov. Připozdilo se, mně se začalo chtít spát, zima byla čím dál tím větší. Další luštění za nás odbyla Huronka. Chlup ani nestačil napsat první rovnici o sedmi neznámých a Huronka bystrým zrakem z dvoumetrové vzdálenosti odhadla, že ve změti barevných čtverečků je napsáno Kosov. Odhalení nápisu Kaple ve studených barvách už bylo snadné.

Náš oblíbený kostel

Ke kapli v Kosově jsme dorazili skoro jako poslední, všichni byli na odchodu. Hledali jsme a nenašli. Vrátili jsme se, vrátili jsme se znovu a konečně našli druhou kapličku schovanou v postranní uličce. Na papírku byla spousta písmenek. Štěkal na nás pes, únava dorážela a mráz lezl za nehty. Vzdali jsme se a vzali si poloviční nápovědu. Vzdali jsme se. Zaostávaly jsme s Huronkou zabrané do řeči a kluci pomalu mizeli v dáli. V té tmě to znamenalo asi dvacet metrů. Nejdřív se ztratili kluci na mapě, pak jsme ztratily kluky my. Naštěstí jenom na chvilku. Odměnou po roztrpčeném pochodu nám byla další šifra. Byla tak jednoduchá, tak jasná a přece jsme na ní spotřebovali poloviční nápovědu. Odpověď se posílala Čikovi pro ověření esemeskou. Psali jsme mu třikrát, než jsme doladili odpověď do dokonalosti.

V lese byla ještě větší tma, Měsíc skrz větve moc nesvítil. Další šifra byla snad také jednoduchá. Já jsem usnula téměř po usednutí. Top chvíli po mně. Chlup s Huronkou se potýkali se souřadnicemi. Padla na to další poloviční nápověda i několikátá čokoláda. Cestu k další šifře si moc nevybavuji, po probuzení jsem mrzla ještě víc než předtím. Následující oříšek jsme nerozlouskli. Fikaně jsme šli zkratkou, takže jsme u dalšího stanoviště byli opět poslední. Rozednilo se, konečně jsme přestali jektat zuby.

Naše poslední šifra byla nádherná, prostá, kouzelná, pro nás jako stvořená. Příběh indiána, který běžel krajinou. Opět jsme to vzali zkratkou, Slunce nám svítilo na cestu. Vše bylo tak krásné. Až u kostela, nic nikde nebylo. Ani u autobusové zastávky. Ani u hřbitova. S lítostí, že domorodci nás připravili o šifru, jsme otevřeli nápovědu. Byli jsme ve vedlejší vesnici. Náš indián běžel moc rychle a přeběhl. Nadávali jsme, v duchu i nahlas. Ostatní týmy a hlavně Ťapáči nás jistě předběhli. V sousední vsi jsme našli šifru přesně tam, kde měla být. Zbývalo nám málo času do konce, tak jsme s Huronkou vyslaly kluky napřed. Samy jsme se pak pohodovým krokem vydaly vstříc Mírovu. Za námi jel povoz s koněm, krajina byla podzimně zbarvená, prostě nádhera. V cíli už nikdo nebyl, všichni odjeli autobusem v jedenáct. Tak jsme se konečně najedli (sebechutnější řízky si prostě zmražené nikdo nevychutná) a taky jeli domů. A jak jsme nakonec dopadli? Přece nad očekávání! :)

Vítězové a Čiko

Všechny fotky jsou Čika.

Helča