Zubův pohled na výsadek poloviny ML

Neděle

Bůh stvořil zemi za šest dní a sedmý den odpočíval. Stejně tak já jsem se snažil odpočívat po náročném týdnu, který jsme zakončili dvěma svátečními dny plnými dřiny. Po sněmu, který končil v půl druhé, jsem byl přesvědčen, že dřív jak v devět své očko nerozlepím. Neděle, 8.40 ráno, rozlepil jsem své očko.

Chvíli rozpaků vystřídala identifikace mého probuzení, které nezpůsobilo obvyklé ÉJA, ale plamenné diskuze vycházející z osmimetrového týpí. Silně rozladěn jsem se vydal vyjádřit své znepokojení osazenstvu osmičky. Uspokojen svým ranním výkonem vlčího strážce jsem se odebral zpět na bidlo. Dvacet minut spánku, ÉJA, ranní píseň, koupání a snídaně mě zmohly natolik, že jsem si musel před ranní lala zdřímnout. Po ranní lala, kde Coral ohlásil mločí olympiádu, jsem se s Huronkou jal přípravy nočního výsadku pro velkou malou lóži, neboť jsem se dobrovolně přihlásil jako dozor jedné skupiny. Zbytek času před obědem jsem věnoval povalování se. Po obědě přijel Sunny a Wood. Po chvilkovém rozkoukávání začal Sunny se svou oblíbenou činností: remcáním a to na námi zažitý táborový styl.

O poledním klidu jsem navštívil věčná loviště. Po poledňáku se znovu rozběhla olympiáda. Já, Sunny, Wood a Silva jsme se při představě fyzické aktivity stáhli do chladu petrovické Osvěžovny, kde jsme posvačili nakládaný hermelín a brambůrky. Také jsme prohodili pár slov s příchozími vedoucími skautského tábora, který čítal 42 dětí a 6 vedoucích. Panu Mirovskému nezbyl ani jeden cuc na kládě v čokoládě. Po příchodu na tábor jsme se s Woodem a Sunnym rozhodli opravit lávku, která odpoledne praskla pod mocným Chlupem. Vydali jsme se do lesa, abychom našli vhodnou kládu, která by překlenula potok. Sunny navrhoval několik křivých kládiček, které se povalovaly na zemi. Mně však hned na začátku praštila do oka jedna nádherná. Věděl jsem, že získat ji nebude žádná hračka, ale srdci člověk neporučí. Po chvíli usilovné dřiny se nám podařilo borovici dostat na zem a stáhnout ji k pánské latríně. Na louce se mezitím hrálo rugby a frisbee. Pohled na špičkové sportovní výkony a unavené tváře sportovců v kombinaci se znalostí večerního programu mě naplňoval hřejivým pocitem. S tímto pocitem jsem se odebral na bidlo, abych vychilloval před večeří. K večeři bylo riziko s kuřecím a pohankou, kterou někteří jedinci považovali za miničočku.

Po večeři bylo třeba dopřát trochu klidu zažívacímu ústrojí, a tak jsem se na chvíli natáhl před nadcházející lala. Lalavetika proběhla tradičně. Po ní jsem si s děvčaty zahrál chvíli poker, a poté jsme se odebrali do Chirurgova týpí na večerní pohádku. Nešlo si nevšimnout Hraboše, který na pokyny staršího osazenstva nosil jeden chleba za druhým. Chleba byl konzumován jako topinka nebo jen tak. Okolo dvanácté jsem pro oblaka dýmu a vůbec kompexní nedýchatelnost odešel k nám do týpí, kde jsem na dvě hodinky vytuhl.

Pondělí

Před druhou začaly přípravy na noční výsadek.

Celý tábor byl vzbuzen usilovným bubnováním a řvaním tokaheya. Autentičnost celé situaci dodávala Ileyawin se svým chaotickým pobíháním a strašlivým křikem, který i mně naháněl husí kůži. Pohledy jedinců vstávajících 20 minut až hodinu od usnutí byly k nezaplacení. Účastníci výsadku si mohli vzít pouze pět neindiánských věcí. Při nástupu se Huronka opravdu vžila do role seržanta buzerujícího zelenáče na place. Našim výsadkářům byly zavázány oči a byli odvedeni do Losin, kde jsme je naložili do aut. Tři řidiči, dvanáct dorostenců a já s Chlupem dávalo dohromady víc lidí, než se mohlo vejít do kabin našich benzínových a naftových ořů. A tak mě Sunny se slovy k posádce:" Tady máte pátýho" zavřel do kufru svého japonského vozu. Hlavu jsem si opřel o barel od benzínu a uvědomil jsem si, že stísněné uzavřené prostory mi nedělají příliš dobře. Vzpomněl jsem si na Startrek, provedl obřad Kolinar a zbylou cestu jsem přežil díky logice, očištěn od emocí. Přibližně po 30 minutách jízdy jsem si vzpomněl také na Coralova slova:" Klídek, je to tak 20 km vzdušnou čarou". Po dalších 20 minutách dělání v kufru mrtvoly jsme zastavili, byl jsem vyndán z auta společně s Filipem, Zipem, Terkou, Gillem, Hrabošem, Hintalem a modrým odpadkovým pytlem s naší stravou.

Chvilkové rozkoukávání a poznávání nového týmu bylo vyztřídáno lokalizováním naší polohy. Otázka:" Kde jsme?" byla záhy zodpovězena ve vesnici, u níž jsme byli vysazeni, kde díky strukturálním fondům Evropské unie byla mapa okolí. Vydali jsme se směrem na Číhošť, abychom zjistili souřadnice geografického středu České republiky. Během cesty se rozhořel spor o nesení pytle, Modrý pytel měl dvě úskalí: 1) všichni si do něj vložili své nepotřebné věci jako deky, vody apod., 2) člověk, který pytel nesl, vypadal jako bezdomovec obcházející kontejnery. Pořadí nesení pytle se během dne ustálilo na následujícím: Hraboš, Hintalo, Hraboš, Filip, Hraboš, Zip, Hraboš, Gill, Hraboš... Ve výjimečných situacích bylo pořadí následující: Hraboš, Hraboš, Hintalo, Hraboš, Hraboš.

Do Číhošti jsme došli za svítání, čímž se několik čelovek stalo nepotřebnými. Hintalo tento fakt neřešil a čelovku ponechal na čele. V Číhošti jsme se skrývali před přibližně 6 autobusy, babkou kráčející do kravína a chlapem odjíždějícím do práce. Kousek od geografického středu jsme posnídali uprostřed pole na povaleném balíku slámy. Kvůli jejich večerní svačince jsme snídali spíše salám s chlebem než chleba se salámem. Posnídali jsme všechnu naši stravu a vyrazili dále. Notnou dávku cesty se naše diskuze točila okolo Chirurga a porostů obecně. Otázku oholit či neoholit jsme zodpověděli jednoznačně. V desátém kilometru cesty jsme usoudili, že schovávání před bledými tvářemi nás silně obtěžuje a vzhledem k dlouhé štrece před námi ho nebudeme praktikovat. Toto rozhodnutí nám značně otevřelo nové možnosti. Nabrali jsme směr Třebešín. Cestou se jednotlivci snažili plnit chůzi naboso kvůli mokrým botičkám. V Třebešíně jsme z principu checkli jízdní řády a vyvalili se na návsi. Pauzičku jsme využili k sušení nožek a zalepování puchejřků. Bratr Hraboš se uchýlil k taktice:"když budu mít zalepená celá chodidla, puchýře nemají šanci". Hintalo má čelovku stále na čele. Spánková deprivace způsobovala značné záchvaty smíchu. Po žluté jsme vyšli na Bohdanečskou naučnou stezku. U krásného rybníku jsme na chvíli vytuhli. Pohodlně jsem si lehl na lavičku a pomalu jsem začal upadat do kómatu. V tomto slastném okamžiku mi hlavou projede ostré Éja řvané Hrabošem. Asociace se vstáváním mi způsobila lehký šok. Zip v návaznosti na tuto scénu vyhlásil pravidlo, že ten, kdo v posledních pěti minutách nejvíc řval, nese modrý pytel. Zabil to Filip se slovy:"Ajajaj, bratr Hraboš". Terce a ostatním probuzeným se pomalu navracela barva a dali jsme se na cestu. Kilometry ubíhaly rychle díky vidině gáblíku ve Zbraslavicích.

Ve Zbraslavicích jsme zapluli do restaurace U Datla, objednali náhražku Kofoly a jedno plzeňské. Dotaz na moji plnoletost mě uvedl do značných rozpaků. Hintalo má čelovku stále na čele. Při obědě jsme řešili morální dilema s porušováním pravidel. Disputovanou rozpravu rozsekl Filip s větou, že hlad je cesta k temné straně síly. Bohužel to nebylo jediné do činění se Star Wars na naší výpravě. Po epickém pivovarnickém gulášku s bramboráčky jsme se vydali dál. Na náměstí nám cestu zkřížila točená zmrzlina. 250 ml banánovo čokoládového potěšení jsem v myšlenkách věnoval Coralovi a jeho dietě. Za Zbraslavicemi jsme našli louku s pěkným výhledem a vyvalili jsme se. Každý odpočíval po svém. Bratr Hraboš instantně vytuhl. Já jsem si vyřídil pár telefonátů. Terka se nahřívala na sluníčku. Zip větral své pozadí a Hintalo pobíhal ve slipech s Yodou po louce a Filip se převlékal do bederky se zachováním své reputace. Vysušili jsme boty a ponožky a pokračovali dál. Hintalo má čelovku stále na čele. V Čestíně jsme byli za chvilku. Restaurace U Janotů a vychlazená malinovka přišla vhod. Od Čestína cesta ubíhala rychle. Děcka se snažila vydělat co nejvíce peněz na poslední chvíli. Čtvrthodinku jsem stopoval prakticky neustále. Plnili si také chůzi naboso. Roztavený asfalt tento úkol značně zpříjemňoval. U Mirovského jsme dali vítězného Berňáska a šli do tábora. Hintalo s čelovkou na čele a bratr Hraboš s modrým igelitovým pytlem na zádech. Plni energie jsme dorazili do tábora. Energie z nás vyprchala ve chvíli, kdy mé umyté tělo narazilo na povrch postele. Vytuhl jsem a probudil jsem se o pět hodin později.